Fotografování jsem propadla již během studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, v ateliéru figurativního sochařství u Prof. akad. soch. Michala Gabriela. Fotografování zcela automaticky doplňovalo mé studium. Nejdříve jsem zprovoznila dědovu Praktiku a následně přešla na Flexaret. Bavilo mě dokumentovat studentské večírky, vernisáže, ale i výlety do hor a mé lezecké začátky. Paličatě jsem cvakala na kinofilm a následně trávila hodiny v temné komoře.
Když jsem objevila kouzlo digitální zrcadlovky, snažila jsem se díky předchozím zkušenostem o každé fotce přemýšlet, zachytit detaily, které by jinak zůstaly bez povšimnutí, hledat správnou kompozici a rozvržení obrazu.
Podobný klid, pohodu vnímám u focení maminek v očekávání. Naprostá vyrovnanost, síla, klid a ženská krása. To se snažím zachytit, když fotím budoucí a už hodně unavené maminky. Nevím, jestli to tak cítím jenom já, ale myslím si, že v tomto období je žena nejkrásnější, neuvědomuje si to, nemyslí si to, ale je to tak. A mám velkou radost, když se potom sejdeme s miminkem nad fotkami a sama nemůže uvěřit tomu, jak krásná vlastně opravdu byla a je.
Dnes už mám taky tři divoké děti a vím, že některé okamžiky v životě se prostě neopakují. Situace, které neplánujete, vám děti servírují jak na běžícím pásu. V těchto okamžicích už kompozici, rozvržení obrazu a detaily vidím podvědomě a přemýšlím v obrazech, které chci zvěčnit fotografií. Akci okamžiku, momenty které se nezopakují a silné emoce.
Snad Vám těchto pár slov pomohlo představit si moji radost z každé fotografie a mou osobnost.
Těším se na osobní setkání, ať už u mě v ateliéru nebo kdekoliv, kde je dobře.
Vaše Badu Martina Morávková